Po dvou letech bylo docela zvláštní jet opět tam, kam jste si mysleli, že se už nikdy nepodíváte. Odlétat jsem měla v pondělí v 7 hodin ráno s ČSA do Bruselu a z Bruselu pak v 10 směr New York, takže jsem se samozřejmě musela nějak dopravit do Prahy. Posledně jsem se svezla s kamarádkou, která jela se mnou. Tehdy nás vezl její přítel a no… nebudu zacházet do detailů, minule to nebylo přímo to pravé ořechové.

Jelikož je Karviná několik světelných let od Prahy (čtěte 4 hodiny jízdy), musela jsem samozřejmě vyjet už během neděle večer, abych měla dostatečný čas na to dorazit na letiště. Původně jsem myslela, že pojedu vlakem na hlavní nádraží a odtamtud pak autobusem, ale nakonec to dopadlo tak, že mě vzal taťka a mamka nám dělala doprovod. Svou pouť jsme započali okolo jedenácté večer. Buďte rádi, že nebydlíte na druhém konci republiky jako já :D

Vzali jsme to hezky po dálnici, abychom to měli dřív za sebou. V autě jsem na pár hodin zalomila, abych nabrala síly na další cestování. Po cestě nás chytla pořádná bouřka, ani nevím, kde to bylo. Horší počasí jsme si samozřejmě vybrat nemohli. Já mám totiž vždycky štěstí jako hrom. Ale nějak se nám podařilo to všechno v pořádku zvládnout a na letišti jsme byli poměrně brzo, tedy ve tři hodiny. Do sedmi času dost, že.

Protože nelétám zase tak často (přesněji co dva roky, i na dovolené jsem byla autokarem), samozřejmě jsem jako správný vidlák nevěděla, jestli mi to letadlo vážně odlétá z Terminálu číslo 2. Protože hádejte co? U Terminálu 2 bylo na ukazatelích napsáno Přílety, ale já měla na elektronické letence napsán Terminál 2. Tož jsme to riskli a přešli od parkoviště C až k druhému terminálu. Nakonec jsme to trefili dobře. Nahoře jsme se hezky usadili a jako správní Češi začali očumovat všechny okolo. Klasika.

Okolo půl šesté jsem se mohla jít odbavit. Samozřejmě jsem si ovšem nejdřív musela vytisknout letenku u samoodbavovacího kiosku. Zkušenosti s tím nemám žádné, takže jsem vypadala jako kretén, ale s malou pomocí se mi to podařilo. Pak přišlo na řadu odbavování a můj strach z váhy kufru. Limit byl 23 kilo… já měla 18,1. Díkybohu. Po odbavení jsem se naposledy objala s rodiči a odešla směrem k prohlídce a pak k branám. Později mi mamka psala, že bulela jako želva. Cíťa. Bohužel to mám po ní.

Kupodivu jsem tentokrát nepípala a vše jsem do připravených přepravek naskládala jako profesionál. Odlet byl v sedm, letadlo plné Čechů. Létání mi problém nedělá. Nejhorší je vždycky vzlet a dosed, ale to se dá zvládnout. Během ketu nám dali nějaký podivný wrap, ze kterého jste přímo cítili ten prášek. Ale co, hlad je svině a já ho do sebe nasoukala. Po přistání v Bruselu ovšem začala pořádná show.

Musela jsem se totiž dopravit přes celé letiště z části A na část B až k posledním branám. Na přesun jsem měla okolo hodiny a půl. Docela dost, říkáte? Ha! Nejdřív jsem se musela zorientovat, vyhledat si, na které bráně je můj let a pak se přes tu změť eskalátorů, ukazatelů a tak vůbec, dostat tam, kam potřebuju. I s druhou kontrolou bez pípání jsem to stihla za hodinu. I tak jsem po cestě jednou blbě odbočila, takže jsem se vracela.

Každopádně jsem to našla! Úspěch. Vybavila jsem si palubní lístek a pak šla do čekárny. Jelikož jsem letěla s Jet Airways, což je indická letecká společnost, bylo všude plno Indů. Nevím, s kolika Indy jste kdy přišli do styku, ale tak jako my či lidé černé pleti, mají svůj specifický pach. Takový, který nám Evropanům zrovna moc nevoní. Letěla jsem s nimi i minule, takže jsem věděla, co můžu čekat.

Letadla pro zaoceánské lety, ty, jejichž název si nikdy snad nezapamatuju, pojmou lidí opravdu hodně a dlouhé lety jsou maximálně vybavena. I teď na mě na sedadle čekal polštář, deka a v sedadle přede mnou byla umístěna obrazovka, abych mohla sledovat filmy, seriály, poslouchat hudbu anebo sledovat dráhu letu. K tomu byla také sluchátka. Věřte mi, že během sedmihodinového letu zvládnete úplně všechno. Filmy, seriály, hudbu, sledovat letadlo a informace o venkovní teplotě a ještě si do toho dobře pospíte.

U takhle velkých letadel je vzlet mnohem hlasitější než u těch našich malých českých. U českých ovšem ten tah u vzletu cítíte mnohem víc. I ty turbulence, když to s letadlem dost hází. Při obou letech jsem seděla u okna, takže jsem mohla sledovat, jak se vzdalujeme a vzlétáme stále výš a výš, až už nevidíte nic, než jen naprosto oslepující světlo.

Díky svým minulým zkušenostem s indickou kuchyní, jsem se rozhodla, že si u letenky objednám ovocný talíř. A zvolila jsem velice dobře. Nevím, jak jste na tom vy, ale já indické jídlo zrovna moc nemusím. Minule se mi z něj dělalo opravdu zle. Takže tentokrát jsem si pochutnávala na dvou druzích melounu, ringitech, švestce, borůvkách, ananasu a tak dále. Před přistáním v NY jsme ještě dostali další wrapy – zvolila jsem sýrový, protože o kuřecím jsem věděla, že je velice pikantní – ale i ten stál za pendrek. Takže jsem byla jenom ráda, když jsme ještě dostali nanuky.

Celou tu dobu vedle mě seděla jedna hodně stará, hodně malá a celkově dosti scvrklá babka, která neuměla ani slovo anglicky, což jsem se dozvěděla v momentě, kdy nám dali papíry na vyplnění, které pak odevzdáváte na imigračním, když procházíte na letišti kontrolou. Tam totiž ukazujete svá víza, kontrolují se vám otisky prstů a sken sítnice, případně odpovíte na pár otázek o účelu své cesty.

Moje kontrola byla velice rychlá. Ani se mě na nic neptali. Nejspíš proto, že o stránku dřív viděli staré vízum. Byla docela legrační náhoda, že když jsem čekala na kontrolu, přistoupil ke mně kluk, který po mně pokukoval už od chvíle, kdy jsme vylezli z letadla. Říkala jsem si, že prostě jen kouká, protože mám asi drsně otlačenou tvář z toho, jak jsem spala, ale nakonec se ukázalo, že vlastně celou tu cestu z Prahy absolvoval se mnou, že je to Slovák žijící v Praze a že toto léto přijel znovu do Ameriky pracovat v kempu v kuchyni, stejně jako já, a že je to jeho druhý rok.

Strávili jsme spolu asi tři hodiny, kdy jsme si vzájemně sdělovali své postřehy z minulé cesty do USA. Dostali jsme se spolu z letiště na autobusové nádraží Port Authority, odkud mi v pět hodin večer měl odjíždět autobus směrem do Torringtonu, kde si mě měli vyzvednout z kempu a odvézt mě pak do Morrisu. Jediným problémem se ovšem ukázal můj kufr.

Už jsem vám říkala, že mám štěstí jako hrom? Inu, ti šmejdi mi při překládání kufrů poničili ten vysouvací držák, pomocí kterého vlastně manipulujete s kufrem. Takže jsem se při přesunu kufru pořádně nadřela, jelikož jsem ho vézt nemohla. Jsem prokletá. Minule mi zničili dolní kolečka, takže s tím taky nešlo jezdit. No, budu si muset koupit kufr i letos. Super.

Port Authority je velké autobusové nádraží. Vážně velké. Vypadá sice jednoduše, ale můžete se v něm lehce ztratit. Díkybohu jsem si pamatovala, kam si mám jít koupit lístek a i tu bránu pro odjezd jsem našla. Rozloučila jsem se svým novým známým se slibem, že si napíšeme a pak mi nezbývalo nic jiného než čekat.

No a nebyla bych to já, abych se s někým nedala do řeči, že. Celou tu dobu jsem si povídala s jedním černochem o Státech a o tom, co tu budu dělat, co v NY dělá on a tak dále. Mezitím se u brány shromáždilo plno dalších lidí s kufry. Většina z nich – tedy z nás – jela do kempů. Autobus byl úplně plný. Trvalo dvě hodiny, než jsme do Torringtonu dojeli. A když nás polovina autobusu vystoupila ven, pršelo. Naskládali jsme se do čtyř kempových dodávek a vydali se do Awostingu.

Tohle je můj druhý rok v Awostingu, což je nejstarší chlapecký kemp ve Státech. Byl založen roku 1900 a v jídelně visí fotky z každého roku od založení. Mimo jiné jsou tam také dvě dřevěné plakety s americkým orlem s roztaženými křídly a pod ním jsou vypsána jména těch, kteří padli v první a druhé světové válce a kdysi byli účastníky kempu nebo jeho pracovníky.

Chinqueka je sesterský kemp, který byl založen 1955 a je určený dívkám. Patří také pod Ebnerovy, kterým patří ještě denní kemp Boulder Ridge, kam rodiče dávají o prázdninách své děti přes den a o víkendech jsou doma. Je to docela zajímavé, u nás takové věci nemáme a to je myslím dost škoda.

Tentokrát nás všechny svezli do Awostingu, kde budeme mít zacvičující týdny před samotným začátkem táborové sezóny. Minule jsme byli v Chinquece. Do kempu jsme dorazili někdy okolo půl deváté večer. A já byla po celodenním cestování a díky časovému posunu totálně kantáre. Doplahočila jsem se do chatky, kde budu tentokrát bydlet se všemi dívkami, co budou na Awostingu zůstávat – tedy šesti – vybrala jsem si postel, ustlala si a zalehla. 

Syki

Tentokrát bych už vážně měla začít se vším, co jsem měla v plánu, že sem vůbec napíšu. Datum odletu se mi až nebezpečně blíží a já sem nesepsala, co všechno jsem vlastně musela udělat, abych si svou cestu za velkou louži zopakovala. Jenže mám toho hodně. Práce, škola, knižní blogování, rodina a přátele... a starosti s blížící se cestou do země nevídaných možností. 

Už se nemůžu dočkat, až zase uvidím noční New York! Věřte mi, že takový zážitek se vám hluboko vryje do paměti a už na něj nikdy nezapomenete. Dokonce bych si dokázala představit, že bych v tomhle rušném, obrovském, městě dokázala žít. Mám ráda život a věřte mi, že New York nikdy nespí! Takže vzhůru za dalším dobrodružstvím!

Tenhle blog jsem zakládala na začátku února s tím, že si sem napíšu, jak vypadala má cesta za velkou louži. Jenže pak jsem měla plno starostí se psaním bakalářské práce, zkouškami a státnicemi. Pak do toho přišla práce, přihláška na školu, přijímačky a další rok na škole. Nějak jsem toho shonu měla už dost a řekla si, že zkusím své štěstí ještě jednou a vydám se do Ameriky.

Proto jsem se rozhodla tento blog opět vzkřísit z popela jako fénixe a potěšit všechny ty, které zajímá život jinde než u nás a taky ty, kteří se chystají do Ameriky poprvé. Nevím, jak často se mi podaří něco napsat, ale vynasnažím se. Teď mě čeká zase plno zkoušek, ale snad se tady toho okolo Vánoc objeví víc. 

Takže se zatím mějte hezky a doufám, že mi tady budete i něco komentovat.

A nově jsem založila i stránku na FaceBooku!

Málokdo se do jiného světa vydává na vlastní pěst, bez jakéhokoliv zprostředkování práce a bydlení... Já sama bych nevěděla, co si počít, co všechno mít, co zařídit a tak vůbec. Proto jsme se s kamarádkou rozhodly, že svou důvěru vložíme do agentury, která se zabývá právě zprostředkováním pracovních pozic v zahraničí - respektive v Americe.

Jenže kterou si vybrat? Která agentura vás jenom neoškube o peníze a nevyprdne se na vás? Která agentura se o vás vážně postará? Nejen teď, ale i v průběhu vaší cesty a vašeho pobytu v cizí zemi?

Podnikly jsme velký průzkum - po internetu i mezi svými přáteli, kteří v minulosti také podnikli podobnou cestu. Sbíraly jsme názory, zkušenosti, rady. Nakonec jsme se tedy rozhodovaly mezi dvěma nejznámějšími agenturami. Czech-us a CCUSA.

~ ... ~

Tato agentura má své hlavní sídlo v Praze a během roku pořádá různé informační meetingy, kde studenty láká na své nabídky práce v zahraničí. Meetingová tour mívá zastávky spíše ve větších městech, takže my, co jsme z těch menších, se prostě musíme táhnout do nejbližších větších měst. 

V tomto případě máme v podstatě jakoby dvě agentury - jednu českou (Czech-us) a jednu americkou (ACES), které vzájemně velice dobře spolupracují. Češi zařizují věci na české straně a Američané se zase o vaše záležitosti starají v Americe. 

• Suport Staff - většinou bývá lépe placena, protože se manuálně více nadřete. Jedná se o práci v kuchyni, uklízení kempu, řízení aut, údržba kempu atd. Nepotřebujete mít nějak extra dobrou angličtinu, musíte být ale student.
• Camp Counselor - děláte vedoucího jednotlivých oddílů. Většinou jste s dětmi pořád, spíte s nimi i jedné chatce, máte za ně odpovědnost. Nemusíte být studentem, ale je požadována dobrá angličtina.

Výhody programu: Máte zajištěno ubytování i stravu. Nemusíte se tedy moc starat o to, kde budete přebývat.

Nevýhody programu: Plat je nižší, protože si zaměstnavatelé holt to ubytování i stravu strhávají. Když jste v kempu, nemáte moc možností během práce "vycestovat" někam dál, může to na vás působit i jako vězení.

Cena vstupu do programu - počáteční vstup do programu se cenově liší podle doby, kdy se přihlásíte. Většinou vstupní /zprostředkovatelský poplatek bývá od 1000 do 3000 Kč. Čím dřív se přihlásíte, tím míň vás to stojí a tím větší šanci máte na lepší umístění.

Tady se  o vás stará česká strana (Czech-us) a americká strana (CCI). Jedná se o zprostředkování práce na jakémkoliv možném místě.Nejčastěji to bývá pozice plavčíka. Musíte být studentem a domluvit se anglicky.

Výhody programu: Vyšší plat. Větší svoboda.

Nevýhody programu: Vyšší odpovědnost. Někdy vám zaměstnavatel nenabídne ubytování ani stravu, proto si všechno musíte zařizovat sami.

Cena vstupu do programu - Stejně jako u Camp v USA. Vstupní/zprostředkovatelský poplatek se pohybuje od 1000 do 6000 Kč + si ještě platíte plavecký kurz, pokud jej ještě nemáte (tady se cena liší podle typu a doby provádění kurzu, může se vyšplhat až na 10 000 Kč). 

~ ... ~

Řekla bych, že tahle agentura je nejspíš nejznámější. Své hlavní sídlo mají v Praze, ale mají i pár svých "konzultatntů", kteří jsou na vysokých školách. Co mě právě překvapilo, bylo, že jednoho z nich máme dokonce i u nás v Karviné. A to jsme prosím menší město. Další zástupce najdete v Brně, Ostravě, Hradci Králové, Olomouci, Plzni a Zlíně. 

Pracujete v dětském táboře. V podstatě totéž, co nabízí i Czech-us.

Pro obě pozice platí podobné věci, jako u Czech-us. Jen v případě CCUSA máte možnost setkat se s potencionálními zaměstnanci v rámci Camp fairs, které pořádají jen jednou za rok (myslím). Letošní slezina byla 22.února. 

Výhody i nevýhody bývají stejné.

Cena vstupu do programu - registrační poplatek je myslím jednorázově 3000 Kč. Nejsem si jistá, jestli se cena liší podle toho, kdy se do programu zaregistrujete.

Svým způsobem je program hodně podobný tomu, co nabízí i Czech-us. Jen tady více rozlišují varianty programu na:

Jen se mi zdá, že v tomto případě máte mnohem větší možnost pracovních pozic, nezdá se mi, že by soustřeďovali výhradně na plavčíky. I tady máte možnost se setkat s potencionálními zaměstnanci v rámci Empolyer fairs. Letošní schůzka je 4.dubna.

Výhody i nevýhody bývají stejné.

Cena vstupu do programu - i tady píšou, že je registrační poplatek 3000 Kč.

Více informací o programu

Do vstupních poplatků nezapočítávám pozdější poplatky za jiné věci. Těm se budu věnovat zvlášť, v jiném příspěvku.

Zbývá zásadní otázka Czech-us nebo CCUSA ?

My jsme si vybraly Czech-us. Proč? Člověk do toho všeho jde s tím, že ho to bude něco stát. A že ho to může stát i hodně. Proto se snaží najít nejlevnější variantu.

My jsme si vybraly program Camp v USA u Czech-us. Já bych nikdy nešla na pozici plavčíka, protože už jenom ty kurzy stojí okolo 6000 a protože bych vážně nechtěla mít odpovědnost za něčí život, daleko z domova, v cizím světě, kde všichni mluví anglicky a kde neznám svá práva. Vybrala jsme si pozici Support Staff, protože jsem nechtěla nést odpovědnost za cizí děti - opět v cizí zemi, cizí zákony - a taky proto, že jsem nevěřila své úrovni angličtiny.

Dalším důvodem, proč jsme se rozhodly pro Czech-us bylo to, že jsme se do programu zapojily někdy na podzim, tudíž jsme za vstupní poplatek zaplatily snad 1500 Kč. Ono se to nezdá, ale když pak začnete počítat, kolik to bude celkově stát, cena se vám pěkně zvedne.

Rozhodly jsme se pro Czech-us i proto, že přestože jsme si platily a vybíraly letenku samy (u CCUSA to někdy vybírají obojí zaměstnavatelé), Czech-us a ACES mají tak uzavřenou smlouvu, že vám zaměstnavatelé ještě k vašemu přivýdělku přidají 700 dolarů jako kompenzaci za letenku. Takže pokud si v kempu vyděláte cca 1200 dolarů (jako my) a k tomu přidáte těch 700, rázem budete mít 1900 dolarů a pokud se chystáte po práci cestovat (jako my), bude každý dolar dobrý, věřte mi.

V mém kempu byl ještě jeden Čech, který tam jel ale přes CCUSA a co mi říkal, tak po příjezdu do Ameriky se ještě musel někam trmácet (už nevím kam), aby se tam nějak nahlásil a něco vyřídl nebo co. U Czech-us se nikde hlásit po příjezdu nemusíte, jen se musíte dostat do místa pracoviště. I to je dle mého výhoda.

Každopádně je výběr agentury dost důležitý. Spoleháte na ty lidi ve všem, vážně ve všem, a chcete, aby všechny věci proběhly pokud možno hladce. Neříkám, že u Czech-us bylo všechno stoprocentní, ale postarali se o nás dobře, takže doporučuji se obrátit spíš na ně.

Už si ani přesně nepamatuju, kdy se u mě objevila touha vidět Nový svět. Vždycky jsem ráda cestovala a vidět USA byl můj sen, který jsem si myslela, že se mi nikdy nesplní. Jenže slovo dalo slovo a já jsem se rozhodla vydat do Ameriky za prací a zážitky s mou tehdy ještě nejlepší kamarádkou. 

Proč říkám "tehdy nejlepší kamarádkou"? Víte, když se vydáte někam, kde se česky vážně nedomluvíte a musíte spoléhat jen na cizí jazyk, domů to máte opravdu daleko a jste v podstatě odkázáni sami na sebe, zjistíte toho hodně o sobě samém i o lidech, kteří jsou ve vašem okolí. A někdy ta zjištění nejsou příliš uspokojivá. Ale o tom se dozvíte více z mého deníčku, který mám v plánu postupně publikovat.

Dříve, než se vydáte na cestu, musíte plno věcí zařídit, oběhat a promyslet. Do této rubriky zařadím všechny věci, které jsem musela vyřídit předtím, než jsem se vůbec do Ameriky vydala. Pokusím se na nic důležitého nezapomenout...

... nemyslíte?

Tenhle blog jsem si založila několik dní po té, co jsem se vrátila z Ameriky, abych si měla kam sepsat své vzpomínky a vůbec různé poznatky o mém tří-měsíčním pobytu za velkou louží. A od té doby jsem na blog nesáhla. 

 

Proč? Ani sama nevím. Možná je na čase, abych svůj plán konečně uskutečnila a začala psát, co budu považovat za důležité. Nejen pro mě, ale i pro potulného čtenáře, který sem čistě náhodou zabloudí.

Uvidíme, jak mi to půjde...