4.6.2012
Po dvou letech bylo
docela zvláštní jet opět tam, kam jste si mysleli, že se už
nikdy nepodíváte. Odlétat jsem měla v pondělí v 7
hodin ráno s ČSA do Bruselu a z Bruselu pak v 10
směr New York, takže jsem se samozřejmě musela nějak dopravit do
Prahy. Posledně jsem se svezla s kamarádkou, která jela se
mnou. Tehdy nás vezl její přítel a no… nebudu zacházet do
detailů, minule to nebylo přímo to pravé ořechové.
Jelikož je Karviná
několik světelných let od Prahy (čtěte 4 hodiny jízdy), musela
jsem samozřejmě vyjet už během neděle večer, abych měla
dostatečný čas na to dorazit na letiště. Původně jsem myslela,
že pojedu vlakem na hlavní nádraží a odtamtud pak autobusem, ale
nakonec to dopadlo tak, že mě vzal taťka a mamka nám dělala
doprovod. Svou pouť jsme započali okolo jedenácté večer. Buďte
rádi, že nebydlíte na druhém konci republiky jako já :D
Vzali jsme to hezky po
dálnici, abychom to měli dřív za sebou. V autě jsem na pár
hodin zalomila, abych nabrala síly na další cestování. Po cestě
nás chytla pořádná bouřka, ani nevím, kde to bylo. Horší
počasí jsme si samozřejmě vybrat nemohli. Já mám totiž vždycky
štěstí jako hrom. Ale nějak se nám podařilo to všechno
v pořádku zvládnout a na letišti jsme byli poměrně brzo,
tedy ve tři hodiny. Do sedmi času dost, že.
Protože nelétám zase
tak často (přesněji co dva roky, i na dovolené jsem byla
autokarem), samozřejmě jsem jako správný vidlák nevěděla,
jestli mi to letadlo vážně odlétá z Terminálu číslo 2.
Protože hádejte co? U Terminálu 2 bylo na ukazatelích napsáno
Přílety, ale já měla na elektronické letence napsán Terminál
2. Tož jsme to riskli a přešli od parkoviště C až k druhému
terminálu. Nakonec jsme to trefili dobře. Nahoře jsme se hezky
usadili a jako správní Češi začali očumovat všechny okolo.
Klasika.
Okolo půl šesté jsem
se mohla jít odbavit. Samozřejmě jsem si ovšem nejdřív musela
vytisknout letenku u samoodbavovacího kiosku. Zkušenosti s tím
nemám žádné, takže jsem vypadala jako kretén, ale s malou
pomocí se mi to podařilo. Pak přišlo na řadu odbavování a můj
strach z váhy kufru. Limit byl 23 kilo… já měla 18,1.
Díkybohu. Po odbavení jsem se naposledy objala s rodiči a
odešla směrem k prohlídce a pak k branám. Později mi
mamka psala, že bulela jako želva. Cíťa. Bohužel to mám po ní.
Kupodivu jsem tentokrát
nepípala a vše jsem do připravených přepravek naskládala jako
profesionál. Odlet byl v sedm, letadlo plné Čechů. Létání
mi problém nedělá. Nejhorší je vždycky vzlet a dosed, ale to se
dá zvládnout. Během ketu nám dali nějaký podivný wrap, ze
kterého jste přímo cítili ten prášek. Ale co, hlad je svině a
já ho do sebe nasoukala. Po přistání v Bruselu ovšem začala
pořádná show.
Musela jsem se totiž
dopravit přes celé letiště z části A na část B až
k posledním branám. Na přesun jsem měla okolo hodiny a půl.
Docela dost, říkáte? Ha! Nejdřív jsem se musela zorientovat,
vyhledat si, na které bráně je můj let a pak se přes tu změť
eskalátorů, ukazatelů a tak vůbec, dostat tam, kam potřebuju. I
s druhou kontrolou bez pípání jsem to stihla za hodinu. I tak
jsem po cestě jednou blbě odbočila, takže jsem se vracela.
Každopádně jsem to
našla! Úspěch. Vybavila jsem si palubní lístek a pak šla do
čekárny. Jelikož jsem letěla s Jet Airways, což je indická
letecká společnost, bylo všude plno Indů. Nevím, s kolika
Indy jste kdy přišli do styku, ale tak jako my či lidé černé
pleti, mají svůj specifický pach. Takový, který nám Evropanům
zrovna moc nevoní. Letěla jsem s nimi i minule, takže jsem
věděla, co můžu čekat.
Letadla pro zaoceánské
lety, ty, jejichž název si nikdy snad nezapamatuju, pojmou lidí
opravdu hodně a dlouhé lety jsou maximálně vybavena. I teď na mě
na sedadle čekal polštář, deka a v sedadle přede mnou byla
umístěna obrazovka, abych mohla sledovat filmy, seriály,
poslouchat hudbu anebo sledovat dráhu letu. K tomu byla také
sluchátka. Věřte mi, že během sedmihodinového letu zvládnete
úplně všechno. Filmy, seriály, hudbu, sledovat letadlo a
informace o venkovní teplotě a ještě si do toho dobře pospíte.
U takhle velkých letadel
je vzlet mnohem hlasitější než u těch našich malých českých.
U českých ovšem ten tah u vzletu cítíte mnohem víc. I ty
turbulence, když to s letadlem dost hází. Při obou letech
jsem seděla u okna, takže jsem mohla sledovat, jak se vzdalujeme a
vzlétáme stále výš a výš, až už nevidíte nic, než jen
naprosto oslepující světlo.
Díky svým minulým
zkušenostem s indickou kuchyní, jsem se rozhodla, že si u
letenky objednám ovocný talíř. A zvolila jsem velice dobře.
Nevím, jak jste na tom vy, ale já indické jídlo zrovna moc
nemusím. Minule se mi z něj dělalo opravdu zle. Takže
tentokrát jsem si pochutnávala na dvou druzích melounu, ringitech,
švestce, borůvkách, ananasu a tak dále. Před přistáním v NY
jsme ještě dostali další wrapy – zvolila jsem sýrový, protože
o kuřecím jsem věděla, že je velice pikantní – ale i ten stál
za pendrek. Takže jsem byla jenom ráda, když jsme ještě dostali
nanuky.
Celou tu dobu vedle mě
seděla jedna hodně stará, hodně malá a celkově dosti scvrklá
babka, která neuměla ani slovo anglicky, což jsem se dozvěděla
v momentě, kdy nám dali papíry na vyplnění, které pak
odevzdáváte na imigračním, když procházíte na letišti
kontrolou. Tam totiž ukazujete svá víza, kontrolují se vám
otisky prstů a sken sítnice, případně odpovíte na pár otázek
o účelu své cesty.
Moje kontrola byla velice
rychlá. Ani se mě na nic neptali. Nejspíš proto, že o stránku
dřív viděli staré vízum. Byla docela legrační náhoda, že
když jsem čekala na kontrolu, přistoupil ke mně kluk, který po
mně pokukoval už od chvíle, kdy jsme vylezli z letadla.
Říkala jsem si, že prostě jen kouká, protože mám asi drsně
otlačenou tvář z toho, jak jsem spala, ale nakonec se
ukázalo, že vlastně celou tu cestu z Prahy absolvoval se
mnou, že je to Slovák žijící v Praze a že toto léto
přijel znovu do Ameriky pracovat v kempu v kuchyni, stejně
jako já, a že je to jeho druhý rok.
Strávili jsme spolu asi
tři hodiny, kdy jsme si vzájemně sdělovali své postřehy
z minulé cesty do USA. Dostali jsme se spolu z letiště
na autobusové nádraží Port Authority, odkud mi v pět hodin
večer měl odjíždět autobus směrem do Torringtonu, kde si mě
měli vyzvednout z kempu a odvézt mě pak do Morrisu. Jediným
problémem se ovšem ukázal můj kufr.
Už jsem vám říkala,
že mám štěstí jako hrom? Inu, ti šmejdi mi při překládání
kufrů poničili ten vysouvací držák, pomocí kterého vlastně
manipulujete s kufrem. Takže jsem se při přesunu kufru
pořádně nadřela, jelikož jsem ho vézt nemohla. Jsem prokletá.
Minule mi zničili dolní kolečka, takže s tím taky nešlo
jezdit. No, budu si muset koupit kufr i letos. Super.
Port Authority je velké
autobusové nádraží. Vážně velké. Vypadá sice jednoduše, ale
můžete se v něm lehce ztratit. Díkybohu jsem si pamatovala,
kam si mám jít koupit lístek a i tu bránu pro odjezd jsem našla.
Rozloučila jsem se svým novým známým se slibem, že si napíšeme
a pak mi nezbývalo nic jiného než čekat.
No a nebyla bych to já,
abych se s někým nedala do řeči, že. Celou tu dobu jsem si
povídala s jedním černochem o Státech a o tom, co tu budu
dělat, co v NY dělá on a tak dále. Mezitím se u brány
shromáždilo plno dalších lidí s kufry. Většina z nich
– tedy z nás – jela do kempů. Autobus byl úplně plný.
Trvalo dvě hodiny, než jsme do Torringtonu dojeli. A když nás
polovina autobusu vystoupila ven, pršelo. Naskládali jsme se do
čtyř kempových dodávek a vydali se do Awostingu.
Tohle je můj druhý rok
v Awostingu, což je nejstarší chlapecký kemp ve Státech.
Byl založen roku 1900 a v jídelně visí fotky z každého
roku od založení. Mimo jiné jsou tam také dvě dřevěné plakety
s americkým orlem s roztaženými křídly a pod ním jsou
vypsána jména těch, kteří padli v první a druhé světové
válce a kdysi byli účastníky kempu nebo jeho pracovníky.
Chinqueka je sesterský
kemp, který byl založen 1955 a je určený dívkám. Patří také
pod Ebnerovy, kterým patří ještě denní kemp Boulder Ridge, kam
rodiče dávají o prázdninách své děti přes den a o víkendech
jsou doma. Je to docela zajímavé, u nás takové věci nemáme a to
je myslím dost škoda.
Tentokrát nás všechny
svezli do Awostingu, kde budeme mít zacvičující týdny před
samotným začátkem táborové sezóny. Minule jsme byli
v Chinquece. Do kempu jsme dorazili někdy okolo půl deváté
večer. A já byla po celodenním cestování a díky časovému
posunu totálně kantáre. Doplahočila jsem se do chatky, kde budu
tentokrát bydlet se všemi dívkami, co budou na Awostingu zůstávat
– tedy šesti – vybrala jsem si postel, ustlala si a zalehla.
Syki
3 komentářů:
Drahá Syki, jsem opravdu ráda,že jsi cestu zvládla i přes malé obtíže. Já bych se pravděpodobně ztratila už v Bruselu :D Doufám, že si to tam pořádně užiješ, ještě líp se vyspíš a že nás budeš i nadále informovat. Přeji ti příjemné americké léto :)
No ja by som sa stratila už v Prahe :D
wow... neviem či by som sa dokázala dostať až tam kam ty.... skolabovala by som dakde na letisku... a v lietadle ešte 5-krát... a to mám z toho že pozerám Air Crash Confidential na Discovery... inak, prajem ti len všetko najlepšie, uži si to a píš.. aby sme my mali prehľad ako žiješ... :-)
Okomentovat