Po první noci venku většina lidí vyspávala kocovinu a nevypotácela se z chatek do oběda. Holky se z baru vrátily později než my, někdy těsně před večerkou. V posteli se všechny válely až do deseti a Sarah měla pořádnou kocovinu, která se mimo jiné projevovala také častým zvracením. Díkybohu jsem nikdy podobný problém řešit nemusela, protože vždycky vím, kdy mám dost.

Zatímco se Sarah trápila na záchodě jsme si s děvčaty vzájemně sdělovaly své dojmy z předešlé noci. Kdo, s kým, kde a tak dále. No znáte to, drby, drby, drby. Navíc se tady taky nic neutají. A taky se to hodně páruje. Kluci si hlavně chtějí užít a někteří z nich dokonce sbírají i „skalpy“, což je do jisté míry smutné, ale dalo se to i čekat.

Jelikož byli všichni z předešlé noci ještě přes den dost mimo, moc jsme toho na oběd nejedli, pár lidí si nechalo dovézt pizzu, takže jsem si s nimi dala pár kousků. Nevím, jestli jsem tak zmlsaná naší českou pizzou, nebo co… Ale ani před dvěma lety mi americká pizza nepřišla nijak skvělá. Spíš jako by člověk žvýkal podrážku, většinou bez chuti a pěkně tenká. Naše česká je rozhodně stokrát lepší, věřte mi. Pokud ovšem navštívíte restauraci, jako třeba prvotřídní Olive Garden, dostanete skvělou pizzu. Jinak ale stojí americká pizza za houby.

A pak jsme se vesměs spíš poflakovali po kempu, hlavně jsme polehávali na hřišti, kam samozřejmě pražilo slunko. A jelikož jsem bílá jak stěna a když už pobudu nějakou tu hodinu na slunku, opálím se samozřejmě pěkně do červena… jak myslíte, že večer vypadala má záda? Pěkně červeně. A ještě se mi to opálilo tak debilně, že jdou na zádech zřetelně rozeznat pruhy od podprsenky i od trička a místo, kde jsem měla vlasy. No prostě epic fail :D

Pak jsme se vydali na pláž, na kterou se dostaneme hezky z našeho kempu… jen projít lesíkem k pláži a je to. Jenže voda je pěkně špinavá a ten písek se vám zažere všude. K večeru jsem si dala sprchu a společně se Sarah jsme si objednaly pizzu, pro velký úspěch tentokrát podle našich představ a pěkně ji snědly u sebe v pokoji na posteli, zatímco jsme si pěkně poklábosily.

Možná to byl den volna složený spíše z poflakování, ale to vůbec nevadí. Na ten další mám jiné plány…

11., 12. a 13.6.2012

Už je to týden a půl, co jsem v Americe. Pořád tak nějak očekávám nějaký emoční kolaps, kdy se dostaví stesk po domově a po rodině. Většina lidí totiž už má za sebou nějaké to stýskání a slova o tom, jak jim kdo chybí a jak by byli radši už doma. Já zatím ještě žádnou krizí neprošla. Nejspíš je to proto, že si s mamkou píšu každý den na chatu u Gmailu a dozvídám se tak všechny novinky. Přes Facebook si zase píšu s přáteli, informuju ostatní o svých zážitcích a můj den je tak nabitý událostmi, že na nějaké to stýskání nemám čas a ani energii.

Pamatuju si, že před dvěma roky, když jsem tu byla poprvé, to bylo tak nějak podobně. První jakés takés emoční zhroucení na mě přišlo až po měsíci. Nevím, čím to je. Nejspíš nejsem na rodinu a domov tak fixovaná jako jiní. Samozřejmě mi všichni chybí, ale asi jsem už tak nějak vnitřně připravená po dostudování zvednout kotvy a odstěhovat se.

V některých věcech možná nejsem úplně samostatná, ale v jiných se o sebe zase dokážu postarat. Přece jenom zkušenost ze zahraničí, kde je člověk odkázán spíš jen sám na sebe, je k nezaplacení. Člověk se tak sám o sobě dozví dost zásadních věcí. Tak například taková angličtina. Když nebudete mít to štěstí a v kempu se neobjeví nějaký další člověk z vaší země, se kterým si budete moci čas od času pokecat v češtině, zůstanete odkázáni jen na angličtinu. Jinak se se zbytkem lidí totiž nedomluvíte.

Ze začátku v sobě budete mít jakýsi blok, kdy sice díky rokům stráveným učením se cizího jazyka, budete z větší části domorodcům rozumět, ale nebudete moci sami odpovídat, či jinak reagovat. Tohle je úplně normální jev. Před dvěma lety jsem ho měla taky. Rozuměla jsem docela dobře, i přes to množství rozličných přízvuků ze všech koutů světa, ale nemohla jsem se rozhoupat a začít sama mluvit.

To je právě ta potíž s výukou cizích jazyků na školách. Ačkoliv se učitelé snaží v hodinách s žáky komunikovat v angličtině, moc to nefunguje. Nemluvím tady o jazykových školách, protože tam jsou přece jenom na ten jazyk zaměření, ale mám na mysli naše klasické vyučování cizích jazyků. Ať už jde o základní, střední nebo i vysoké školy. Většina z toho prostě stojí za prd. Nic vás tolik nenaučí, jako pobyt v cizině. Nejen že se toho naučíte mnohem víc, než ve škole a když už nebudete vědět, jak se co řekne, pořád existují ruce a nohy… a pantomima, ale taky si to mnohem víc užijete.

A nezáleží na tom, na jaké úrovni vaše angličtina je, vždycky se zlepší a vždycky se nějak domluvíte. Kdyby to nebyla dražší záležitost, doporučila bych všem, aby se alespoň jednou vydali do Ameriky na léto, pracovat. Nejen že tak poznáte jinou kulturu a jiné lidi, ale většině spadnou růžové klapky z očí. Většina lidí si totiž Ameriku (potažmo i Británii) představuje jako Zemi zaslíbenou, kde je všechno super a všichni jsou mnohem víc super, než u nás doma.

Někdy bych si přála, aby Češi byli taky takoví patrioti, jako jsou Američané. Aby byli hrdí na svou zemi, aby se nebáli projevit svou národnost, aby se nestyděli, že jsme malý stát uprostřed Evropy, o kterém si 80% lidí stále myslí, že jde o Československo a to pouze v případě, že ví, co to to Československo vůbec je, aby byli pyšní na náš jazyk a nesnažili se neustále připodobnit Američanům, Britům či jiným národnostem. Z toho pramení také má averze na cpaní angličtiny do všeho možného, protože to je prostě cool. Není. Je to hloupé. Angličtina je fajn, ale všeho s mírou.

Jenže tohle se nejspíš u nás už nezmění. Přece jenom máme za sebou docela krušnou historii a užili jsme si toho dost. Není se pak čemu divit, že nás dokáže spojit leda tak Mistrovství světa v hokeji, to jsou pak patrioti všichni a česká vlajka nesmí nikde chybět. To Američani mají svou vlajku hrdě vztyčenou na skoro každém domě. Dům vedle domu, americká vlajka, někdy také portorikánská, či mexická. Tuhle část amerického života mám třeba ráda. Jiné aspekty mi třeba vadí, ale o tom jindy… Zase jsem se nějak rozkecala a nedostala jsem se k tomu, k čemu jsem vlastně chtěla.

Práce v kempu hezky utíká a zatím nemám pocit, že by se vlekla. Jen si začínám uvědomovat, že jsem nejspíš Maďarky přecenila. Začíná se opakovat stejný scénář, jako před dvěma lety. Tři holky v kuchyni, jedna z nich jsem já… a vždycky jsem ta třetí do počtu, protože mě nebaví nakrucovat se před kluky, kteří toho rozumu moc nepobrali a většinu času vám jen civí na prsa, než aby si s vámi popovídali (ne všichni, ale 50% ano), opíjet se do němoty a dělat další skopičiny… a letos nově… kouřit jako starý havíř. Nejspíš podle novodobých měřítek nejsem dostatečně cool :D

Navíc začaly být Maďarky v práci hodně lenivé, takže aby bylo vše hotovo, pracuju kolikrát i za ně a večer jsem utahaná jako to kotě. Nechce se mi pak dělat lautr nic. Ani psát zážitky, ani sepisovat recenze, mnohdy ani číst. Jen bych ležela a spala… a když zazvoní budík, že je čas na práci, přijde mi to jako mžik oka. Doufejme jen, že se to takhle nepovleče celé léto. Sice bych velice uvítala několik kilo dolů, ale udřít k smrti se mi taky nechce.

Každopádně se po několika dnech konečně dočkám dne volna. Nejsem si teď stoprocentně jistá, jak to funguje u Američanů v práci, předpokládám, že pracují stejně jako my, tedy 5 dní práce, 2 dny volna o víkendu. Ovšem tady v kempu fungujeme na principu 6 dní práce, 1 den volna. Protože kemp pro děti ještě oficiálně nezačal, máme první dva týdny hromadné volno všichni vždycky jeden určený den. Až přijedou děti, budeme mít volno každý jinak, aby kemp mohl normálně fungovat.

Tentokrát jsme ovšem dostali také noc volnou. To znamená, že můžeme na noc opustit prostor kempu, pokud budeme chtít. Večerka je ovšem v jednu ráno, kdy musíme být zase zpátky. Morris je malé město, kde je velké prd, takže se za zábavou musí jet do sousedních měst. Přesněji řečeno do baru. A jak se zdá, counseloři si za všechny ty roky oblíbili jen dva bary. Dittos a jeden mexický bar, jehož název si nepamatuju. Minule jsme dost často chodili do toho mexického, kde míchali dost dobré a silné margarity a tequila tekla proudem. Ne, že bych jezdila často, byla jsem asi jen dvakrát, protože tam člověk utratí až moc…

Pro první noc volna zvolili Dittos, takže se všechna omladina z obou kempů objevila v jednom pidi americkém baru, jaký znáte z filmů. Naprostá klasika. Když jste si chtěli něco objednat, museli jste samozřejmě ukázat průkaz totožnosti, což byla docela legrace, protože většinou chtěli vidět řidičák a ten náš, evropský, je pro ně poněkud matoucí. V Americe je povolený věk pro popíjení alkoholu 21. Samozřejmě že plno counselorů těch 21 nemá, takže popíjejí jen, pokud jim starší něco koupí.

Já si dala nějaký míchaný drink v takovém typickém džbánu, později pak už jen sklenice s míchaným nápojem. Byla jsem pěkně líznutá. Moc jsem toho nejedla a byla jsem unavená z práce. Ale první noc v baru jsem si nemohla nechat ujít a nechtěla jsem trhat partu. Cesta do baru byla dosti riskantní, protože se nás do dodávky nasoukalo 15. Seděli jsme i na sobě :D

Z baru jsme se ovšem já, Naz a Sarah vytratily s Mikem, Mikem a Timem, v Timově autě někdy okolo půl jedenácté. A udělali jsme dobře, protože pak se většina osazenstva nezřízeně ožrala. Na druhý den z toho byl tak trochu problém, hodně domlouvání pro největší ožraly a kupodivu první vyhazov v holčičím kempu. Jedna counselorka se prý nezřízeně opila. Kdo ví, co je na tom pravdy, protože Kris Ebner, dcera majitelů kempů, která pracuje jako ředitelka dívčího kepu, vládne tvrdou rukou a hodně přehání.

Byla to ale nezapomenutelná akce, kde se navázala nová přátelství a utužily vztahy. A to je vždycky potřeba.

Syki

10.6.2012

Když se začleníte do pracovního procesu, začnou vám jednotlivé věci tak nějak splývat dohromady. Je docela legrační, že i když jsou to už dva roky, co jsem pracovala v kuchyni, pořád vím, co dělat. Myslela jsem, že to bude zpočátku těžší, ale přizpůsobila jsem se prostřední docela rychle.

Táborová sezóna pro Awosting začíná 24. června, takže zatím probíhá tzv. prep-week. Někteří counselouři se sice vrátili z minulých let, ale pro většinu z nich je to první rok v kempu či v USA vůbec. Určitě jste viděli nějaký ten americký film z táborového prostředí. Pokud ne, tak se na nějaký určitě podívejte. Americké kempy se od našich obrovsky liší. Zatímco my míváme vedoucí a jsou to kempy například stanové, nebo chatkové... tady jsou to převážně chatkové záležitosti. A i těch chatek může být několik druhů.

Každopádně americké kempy jsou obrovské. Bývají situovány v lesích poblíž jezer a najdete tu snad všechno možné. Awosting je opravdu velký, větší než Chinqueka. Leží u jezera Bantam a děti si tu můžou vyzkoušet snad všechny druhy vodních sportů. Obyčejné plavání, kajaky, kanoe, loďky, dokonce vodní lyžování a taky tu mají takovou tu obrovskou vodní trampolínu.

Plavčíci (i všichni ostatní counseloři) procházejí týdenním školením. K tomu mají ještě plavání, vyučování první pomoci a taky pořádné přepadovky. Tedy cvičné záchranné akce, kdy se během dne zničehonic ozve pískot a volání o osobě ve vodě. Pak musí všichni plavčíci doběhnout, ať už se nacházejí kdekoliv a postarat se o tonoucího. Další skupina pak pročesává vodu a hledají další osoby, které by mohly mýt třeba pod vodou. Před pár lety se v jednom kempu poblíž prý jedno dítě utopilo, někdy časně ráno. Prostě se vytratilo z chatky a pak jej našli ve vodě. Už se nedalo nic dělat.

Další counseloři tu jsou pak na jiné aktivity. Jde o fotbal, basketbal, volejbal, baseball, lukostřelbu, fotografování, keramiku, outdoor, horolezectví, motokáry, golf, tenis, motorky, hudba a gymnastika. Je toho hodně, co? Určitě jsem na něco zapomněla. Je to velký kemp. S velkým množství zaměstnanců. Taky je to kemp pro děti bohatých rodičů.

Pokud rodiče zaplatí poplatek za dvoutýdenní pobyt dítěte do konce října, je to okolo 2600 dolarů, přepočítejte si to na české peníze. Docela dost, co? A to jen pokud zaplatí do konce října, jinak se cena vyšplhá až na 3000 dolarů. A to tu některé děti zůstávají i na více turnusů, některé na celé léto.

Minule jsme tu měli děti z celého světa. Byli tu chlapci z Francie, Ruska, Itálie, Španělska, Mexika, Austrálie i Nového Zélandu. Možná i z Afriky. Jsem zvědavá, koho tu budeme mít teď. Je docela legrační sledovat, jak sem přijíždějí ty obrovské drahé auta anebo dlouhé limuzíny a z nich vystupují pracháči se svými bodyguardy. Je to jako z filmu. To si člověk pak připadá chudý jak ta kostelní myš. Ale víte, co se říká. Peníze vám štěstí nekoupí.

Každopádně teď se všichni zacvičujeme. I v kuchyni. Zatím to vypadá dobře, ještě nám chybí sedmý do počtu. Měl by to být nějaký kluk z Kolumbie, co má prý dredy až po zadek. No uvidíme, co se z něho vyklube.

V chatce je nás už pět. Nově nám přibyla Katie, nevím, jestli jsem o tom psala. Katie sice původně přijela, aby učila lukostřelbu, ale nakonec z ní bude pomocnice sestřičky. Kemp má vlastní „nemocnici“, kdyby bylo nějaké dítě nemocné nebo se mu něco stalo. Sestřička by měla dorazit někdy 16. června.

Ještě čekáme na Tashu z Londýna. Ta by měla pomáhat Sarah s dětmi, protože jich tu bude opravdu hodně. Jsem zvědavá, jaká parta budeme. Jsem ovšem ráda, že nejsem v holčičím kempu. Moc holek na jedné hromadě nedělá dobrotu. Určitě víte, o čem mluvím.

Nemůžu se dočkat, až pojedeme do Walmartu. Potřebuju si koupit docela dost věcí, hlavně nové věci pro postel, protože se nějak nemůžu srovnat s tím, co jsem nafasovala. Nepřipadám si jako doma. Potřebuju si to tu udělat více své a holčičí. Až to bude hotové, nafotím to a dám na Facebook, abyste se mohli podívat. Je zajímavé i to, jak vypadá americké povlečení. Poprvé to pro mě byla docela záhada.

Zatím se loučím a více o dalších dnech zase jindy.

6.6.2012

Druhá noc v kempu byla o poznání lepší než ta první. Už jsem se netřásla zimou a v hlavě mi neprobíhaly všechny možné i nemožné katastrofické scénáře toho, že umrznu k smrti. Akorát jsem musela do práce, takže budíček hezky na půl sedmé, dát se ráno nějak dokupy a hurá do kuchyně.

Šéfkuchař Awostingu je Mike, je mu tak okolo 40 a je černý jak ta bota. Když jsem tu byla naposledy, bylo to jeho první léto v kempu, stejně jako mé. Tenkrát jsme se hodně spřátelili a užili si ohromnou kopu srandy. Jo, nejspíš to vyznívá strašně klišoidně, ale bylo to tak. V práci je důležité, abyste měli přátelský kolektiv, jinak tu práci budete z duše nenávidět. Věřte mi. Znám to.

Na Mikea jsem se vážně moc těšila. I když jsem tak trochu nevěděla, co očekávat. Když mě ovšem uviděl den po mém příjezdu, pořádně mě objal a řekl mi, že je moc rád, že jsem zpátky. Nic člověka nepotěší víc, když ví, že vás někdo vidí rád. Když jsem minule končila, ptal se mě, jestli se nechci vrátit další léto. Bohužel jsem musela odmítnout, jelikož by to moje máma nejspíš nevydržela.

Je legrace, že spolu s Mikem je v kuchyni další Mike. A taky černoch. Je mu 32 a spolu s Mikem pracuje v Atlantě ve Steak housu. A do třetice všeho černého tu máme Tima, který prohodí sotva půl slova a když už, tak mu naprosto prd rozumíte, takže se pořád doptáváte a vyptáváte.

Myslím, že všichni z nás už někdy slyšeli rodilého Brita či Američana mluvit. Možná jste někdy slyšeli i Skota, Ira, Australana… Všichni mají svůj styl angličtiny a věřte mi, že i slovo máslo lze říct několika možnými způsoby. Většinu věcí napoprvé nepochytíte, protože rodilí mluvčí jsou samozřejmě zvyklí mluvit tak, jak se naučili. Trochu jim trvá, než si uvědomí, že vy angličtinu zase tolik neovládáte a nevíte kolikrát, o čem je řeč. Ale po čase vám to už tak nepřijde a budete brebendit spolu s nimi a pochytíte i ten jejich slang a styl mluvy.

Rozhodně vás potěší například to, když vás rodilý mluvčí za vaši angličtinu pochválí. Přece jenom je to pro nás cizí jazyk a většina z nás se před někým z ciziny vůbec stydí promluvit slůvko anglicky, aby se naprosto neznemožnil. Věřte mi, že s tím má problém každý. Ale přece jenom se budete muset odvážit začít mluvit, i když ze sebe ve většině případů uděláte pitomce. Potřebujete se nějak dorozumět a ruce a nohy vám vážně stačit nebudou.

Jste v cizině. Kde málokdo umí česky. Přizpůsobte se. Nic jiného vám nezbývá. A taky je to mimo jiné důvod, proč jste vůbec tady.

Američani (či jiní anglicky mluvící cizinci) vám budou říkat, jak vás obdivují, že dokážete dobře ovládat i nějaký další jazyk. Oni se sice během střední školy učí buď francouzštinu nebo španělštinu, ale málokdo z nich se druhému jazyku věnuje i nadále. Oni si s angličtinou vystačí a na cizí jazyky nejspíš nemají ty správně buňky. Svým způsobem to je u některých i namyšleností, protože si myslí, že angličtina je vše a zbytek má smůlu. Což je bohužel v dnešní době nejspíš i pravda.

Předchozí večer k nám dorazila další posila do kuchyně, a to další Maďarka Lily, které je 24. Těch Maďarů je tady v kempu vážně hodně. A co je legrační, většina z nich se zná navzájem nebo chodí na stejnou školu. Uh. Maďarská nadvláda se blíží.

První den v kuchyni byl v pohodě. Diana se pomalu učí a většinou jí říkám, co a jak dělat, kdy to dělat a taky jí vysvětluju, proč to děláme. Na snídani jsme měli to, čemu já říkám americký sendvič. Tedy zapečený toast nebo houska, uvnitř volské oko a rozteklý sýr. Mňamka. Když jsem se poprvé vrátila domů, začala jsem to taky dělávat, jen jsem k tomu přidala ještě opečenou slaninu. Kalorická bomba jako hrom.

Na oběd byly sendviče s pořádnou flákotou kuřecího masa a s dalšími ingrediencemi, které si do sendviče mohl každý naskládat, jak chtěl. Šlo o plátky sýra, rajčat, cibule, salátu. K tomu ještě byl kečup, hořčice a majonéza. Tu Amíci používají ve velkém. A k tomu všemu ještě pořádná hrst amerických brambůrek. Divná kombinace? Vyzkoušejte to. Možná vám ta směsice chutí nejdřív přijde divná, ale později vám to zachutná.

No a na večeři jsme měli lehce italskou kuchyni. Tedy špagety a masové koule v rajčatové omáčce, k tomu sýr… a housku s máslem, na zapití mléko. Ještě ujetější? Oh, mňamka. Takové kombinace my vážně neznáme. Na dezert byl pravý americký koláč, třešňový. Horší bylo, že ho člověk nemohl nabrat v celku. Takže z vašeho kousku byly spíš cucky než pěkný kousek koláče. Ale to na chuti nic nezměnilo.

Po celém dni jsem byla kupodivu dosti utahaná. Nejsem už na takový pohyb a styl stravy zvyklá. Takže jediné, co jsem po celém dni chtěla dělat, bylo dát si horkou sprchu a zachumlat se do postele. Ještě jsem si chvilku četla, pak si vzala počítač a sepsala své zážitky z prvních dnů, abyste věděli, jak to tady vůbec vypadá. Přece jenom jsem vám to slíbila a já své sliby plním. A třeba tak na mě alespoŇ během těch 4 měsíců nezapomenete.

Syki

5.6.2012

Pamatuju si, že i před dvěma lety byla má první noc v kempu příšerně mrazivá. Měla jsem na sobě snad tři vrstvy oblečení a stejně jsem se třásla. I tentokrát byla má noc opravdu mrazivá. Pořádně jsem se třásla kosou, a když bylo ráno, byla jsem snad ještě rozlámanější a unavenější než během cesty.

Každopádně jsem měla den volna na to, abych se vzpamatovala. Další den jsem měla začít pracovat v kuchyni. V pokoji bydlím se Sarou, která na kempu dělá chůvu. Zdejší zaměstnanci totiž mají malé děti, o které je potřeba se postarat. Saře je 20 a je to Skotka, která ovšem pár měsíců žije teď v Americe. Její přízvuk a styl mluvy si nedokážete představit.

To je nářez jako hrom. Slova z ní vylétávají jak na běžícím páse a kolikrát nestíhám pochytit, co mi to vlastně říká, protože 80% slov vyslovuje naprosto jinak. Pokud někdy potkáte nějakého Skota a pokusíte se s ním mluvit anglicky, pochopíte, co mám na mysli.

Druhá spolubydlící je také má spolupracující, Diana. Je jí 21 let a je to Maďarka. Moc slov jsem z ní první den nedostala. Těžko říct, jestli je to proto, že se stydí, nebo jí nejsme spolu se Sarou sympatické. Doufám jen, že bude v kuchyni v pohodě, konflikty na dosti stresujícím pracovišti člověk opravdu nepotřebuje.

Celý den jsem se spíš jen tak poflakovala a nabírala sílu. Na snídani jsem kupodivu před osmou vstala. Až se sama divím. Měli jsme smaženou slaninu a vajíčka, k tomu cereálie s mlékem, jablečný džus a mléko, ovoce na výběr. Američani jedí ve velkém a jídlo kombinují takovým způsobem, na jaký my nejsme zvyklí.

Když jsem poprvé před dvěma lety jedla typicky americkou kombinaci jídel, ani jsem jej nemohla pozřít. Je zvláštní, co s vámi pár měsíců v jiné zemi udělá. Teď nemám absolutně žádný problém jíst vajíčka, slaninu, hroznové víno a to vše zapíjet mlékem. A s mým žaludkem to vůbec nic neudělá. Nevím, jak vy, ale já jsem si americkou slaninu, respektive smaženou slaninu naprosto zamilovala. Samu o sobě doma nikdy moc klasicky slaninu na chlebě nejím, ale smažená slanina, to je panečku jiná. Mňam.

Snídaní jsem si tedy parádně užila a pak se odebrala k počítačům, abych napsala mamce smsku z internetu, že si můžeme jít chatovat na gmail. Slíbila jsem jí totiž, že jí napíšu smsku jakmile dorazím do Bruselu, i pak do NY a do kempu. Jenže co osud nechtěl, samozřejmě jsem v NY okamžitě ztratila signál.

Totéž se mi stalo i minule, jen jsem doufala, že tentokrát mi vydrží více. Takže samozřejmě moje mamka doma trnula, co se semnou stalo, protože jsem neposlala zprávu. Ještě v den příjezdu jsem se před samotným spánkem dobelhala do počítačové místnosti a napsala jí z netu smsku, že jsem v pořádku a že nemám signál. Smska jí přišla prý okolo třetí ráno a až tehdy mohla v klidu usnout.

Za ten den cestování se mi na gmailu shromáždilo docela dost emailů, takže jsem si většinu z nich přečetla a na většinu také odpověděla. Překontrolovala jsem také svůj Facebook a další hromadu zpráva tam. Akorát jsem samozřejmě začala ve slovech zaměňovat y a z, jelikož americká klávesnice prostě vypadá jinak a chvíli mi potrvá, než si zase zvyknu. Tyhle články sepisuju po večerech na svém netbooku při docela mizerném světle na posteli. Samozřejmě všichni víte, že se ráda vykecávám, akorát si nejsem jistá, jestli mé dlouhé soupisy dávají vůbec smysl. Hlavně jsou samozřejmě příšerně dlouhé, takže soucítím s vámi, kteří se vydali na boj a chtějí mé vyprávění pokořit.

Během dne jsem se seznámila s pár novými lidmi, jejichž jména jsem po většinou i pozapomínala, protože lidi je tu opravdu spousta. Jelikož jsou zde counseloři (něco jako vedoucí, či specializovaní vyučující pro jednotlivé aktivity tady na kempu) z Awostingu i Chinqueky a většina vám přijde podle tváře hodně podobná, stejně si je hned nezapamtujete. Bude to ještě chvíli trvat, než je poznám víc.

Některé z nich si pamatuju ze svého předešlého kempu. Je tu například můj oblíbený Kolumbijec, Jerson. Ten mi před dvěma lety psal před začátkem kempu na skypeu, aby si se mnou popovídal. Legrace je, že když dorazil, byla jsem jediná, koho tu znal, navíc neuměl pořádně ani anglicky. To bylo jen samé „Hi Petra!“ „By Petra!“

A teď? Ne, že by jeho angličtina byla úžasná, ale ohromně se zlepšil. Navíc je jeho angličtina prostě ohromně vtipná. Vůbec způsob, jakým se dívá na obyčejné věci a problémy, jak uvažuje, je hodně vtipný. Nikdo vás nedokáže rozesmát jen hloupým povídáním o kamenech a o tom, jak neví, co jiného by měl přivézt domů rodině za dárky, tak jako on.

Složení pracovníků kempu je různorodé. Máme tu lidi z celého světa. Převažují však Britové a Američani. Co mě letos překvapilo, kolik Maďarů tu je. Bože. Takový malý stát a tolik lidí mají tady, hrůza. Na oběd jsme měli tacos. Nejsem jejich velkým fanouškem, protože mi prostě moc nechutnají. Když jím to psaníčko, připadá mi, jako bych křupala nějaký ztvrdlý papír.

Po obědě jsem si chvíli četla na čtečce a pak si tak na tři hodinky schrupla. Potřebovala jsem nějak dohnat ten spánkový deficit. A přes den se mi zdálo tepleji. Navíc jsem si postěžovala na zimu Mikeovi, našemu šéfkuchaři, který je naprosto skvělý, a ten mi spolu s druhým Mikem dolů do chatky donesli ohřívadlo. Takže jsme ho se Sarou zapojily, aby se jím vyhřál pokoj s obavou, abychom si tu chatku nakonec ještě nepodpálily. Stát se může všechno. A náhoda je svině.

Na večeři jsme měli opečené hovězí pásky s grilovanou zeleninou, k tomu rýži a housku s máslem. Divná kombinace? Naprosto normální. K tomu všemu se ještě pilo mléko. Vražedná kombinace, říkáte si? Ani náhodou, mňamka to byla. Po celém dni jsem byla tak utahaná, že jsem zašla do chatky, dala si pořádnou sprchu, konečně si umyla a vyfoukala vlasy, navlékla na sebe jinou skvadru oblečení do postele a zachumlala se až po hlavu. Ráno mě čekalo brzké vstávání a práce.

Syki

Po dvou letech bylo docela zvláštní jet opět tam, kam jste si mysleli, že se už nikdy nepodíváte. Odlétat jsem měla v pondělí v 7 hodin ráno s ČSA do Bruselu a z Bruselu pak v 10 směr New York, takže jsem se samozřejmě musela nějak dopravit do Prahy. Posledně jsem se svezla s kamarádkou, která jela se mnou. Tehdy nás vezl její přítel a no… nebudu zacházet do detailů, minule to nebylo přímo to pravé ořechové.

Jelikož je Karviná několik světelných let od Prahy (čtěte 4 hodiny jízdy), musela jsem samozřejmě vyjet už během neděle večer, abych měla dostatečný čas na to dorazit na letiště. Původně jsem myslela, že pojedu vlakem na hlavní nádraží a odtamtud pak autobusem, ale nakonec to dopadlo tak, že mě vzal taťka a mamka nám dělala doprovod. Svou pouť jsme započali okolo jedenácté večer. Buďte rádi, že nebydlíte na druhém konci republiky jako já :D

Vzali jsme to hezky po dálnici, abychom to měli dřív za sebou. V autě jsem na pár hodin zalomila, abych nabrala síly na další cestování. Po cestě nás chytla pořádná bouřka, ani nevím, kde to bylo. Horší počasí jsme si samozřejmě vybrat nemohli. Já mám totiž vždycky štěstí jako hrom. Ale nějak se nám podařilo to všechno v pořádku zvládnout a na letišti jsme byli poměrně brzo, tedy ve tři hodiny. Do sedmi času dost, že.

Protože nelétám zase tak často (přesněji co dva roky, i na dovolené jsem byla autokarem), samozřejmě jsem jako správný vidlák nevěděla, jestli mi to letadlo vážně odlétá z Terminálu číslo 2. Protože hádejte co? U Terminálu 2 bylo na ukazatelích napsáno Přílety, ale já měla na elektronické letence napsán Terminál 2. Tož jsme to riskli a přešli od parkoviště C až k druhému terminálu. Nakonec jsme to trefili dobře. Nahoře jsme se hezky usadili a jako správní Češi začali očumovat všechny okolo. Klasika.

Okolo půl šesté jsem se mohla jít odbavit. Samozřejmě jsem si ovšem nejdřív musela vytisknout letenku u samoodbavovacího kiosku. Zkušenosti s tím nemám žádné, takže jsem vypadala jako kretén, ale s malou pomocí se mi to podařilo. Pak přišlo na řadu odbavování a můj strach z váhy kufru. Limit byl 23 kilo… já měla 18,1. Díkybohu. Po odbavení jsem se naposledy objala s rodiči a odešla směrem k prohlídce a pak k branám. Později mi mamka psala, že bulela jako želva. Cíťa. Bohužel to mám po ní.

Kupodivu jsem tentokrát nepípala a vše jsem do připravených přepravek naskládala jako profesionál. Odlet byl v sedm, letadlo plné Čechů. Létání mi problém nedělá. Nejhorší je vždycky vzlet a dosed, ale to se dá zvládnout. Během ketu nám dali nějaký podivný wrap, ze kterého jste přímo cítili ten prášek. Ale co, hlad je svině a já ho do sebe nasoukala. Po přistání v Bruselu ovšem začala pořádná show.

Musela jsem se totiž dopravit přes celé letiště z části A na část B až k posledním branám. Na přesun jsem měla okolo hodiny a půl. Docela dost, říkáte? Ha! Nejdřív jsem se musela zorientovat, vyhledat si, na které bráně je můj let a pak se přes tu změť eskalátorů, ukazatelů a tak vůbec, dostat tam, kam potřebuju. I s druhou kontrolou bez pípání jsem to stihla za hodinu. I tak jsem po cestě jednou blbě odbočila, takže jsem se vracela.

Každopádně jsem to našla! Úspěch. Vybavila jsem si palubní lístek a pak šla do čekárny. Jelikož jsem letěla s Jet Airways, což je indická letecká společnost, bylo všude plno Indů. Nevím, s kolika Indy jste kdy přišli do styku, ale tak jako my či lidé černé pleti, mají svůj specifický pach. Takový, který nám Evropanům zrovna moc nevoní. Letěla jsem s nimi i minule, takže jsem věděla, co můžu čekat.

Letadla pro zaoceánské lety, ty, jejichž název si nikdy snad nezapamatuju, pojmou lidí opravdu hodně a dlouhé lety jsou maximálně vybavena. I teď na mě na sedadle čekal polštář, deka a v sedadle přede mnou byla umístěna obrazovka, abych mohla sledovat filmy, seriály, poslouchat hudbu anebo sledovat dráhu letu. K tomu byla také sluchátka. Věřte mi, že během sedmihodinového letu zvládnete úplně všechno. Filmy, seriály, hudbu, sledovat letadlo a informace o venkovní teplotě a ještě si do toho dobře pospíte.

U takhle velkých letadel je vzlet mnohem hlasitější než u těch našich malých českých. U českých ovšem ten tah u vzletu cítíte mnohem víc. I ty turbulence, když to s letadlem dost hází. Při obou letech jsem seděla u okna, takže jsem mohla sledovat, jak se vzdalujeme a vzlétáme stále výš a výš, až už nevidíte nic, než jen naprosto oslepující světlo.

Díky svým minulým zkušenostem s indickou kuchyní, jsem se rozhodla, že si u letenky objednám ovocný talíř. A zvolila jsem velice dobře. Nevím, jak jste na tom vy, ale já indické jídlo zrovna moc nemusím. Minule se mi z něj dělalo opravdu zle. Takže tentokrát jsem si pochutnávala na dvou druzích melounu, ringitech, švestce, borůvkách, ananasu a tak dále. Před přistáním v NY jsme ještě dostali další wrapy – zvolila jsem sýrový, protože o kuřecím jsem věděla, že je velice pikantní – ale i ten stál za pendrek. Takže jsem byla jenom ráda, když jsme ještě dostali nanuky.

Celou tu dobu vedle mě seděla jedna hodně stará, hodně malá a celkově dosti scvrklá babka, která neuměla ani slovo anglicky, což jsem se dozvěděla v momentě, kdy nám dali papíry na vyplnění, které pak odevzdáváte na imigračním, když procházíte na letišti kontrolou. Tam totiž ukazujete svá víza, kontrolují se vám otisky prstů a sken sítnice, případně odpovíte na pár otázek o účelu své cesty.

Moje kontrola byla velice rychlá. Ani se mě na nic neptali. Nejspíš proto, že o stránku dřív viděli staré vízum. Byla docela legrační náhoda, že když jsem čekala na kontrolu, přistoupil ke mně kluk, který po mně pokukoval už od chvíle, kdy jsme vylezli z letadla. Říkala jsem si, že prostě jen kouká, protože mám asi drsně otlačenou tvář z toho, jak jsem spala, ale nakonec se ukázalo, že vlastně celou tu cestu z Prahy absolvoval se mnou, že je to Slovák žijící v Praze a že toto léto přijel znovu do Ameriky pracovat v kempu v kuchyni, stejně jako já, a že je to jeho druhý rok.

Strávili jsme spolu asi tři hodiny, kdy jsme si vzájemně sdělovali své postřehy z minulé cesty do USA. Dostali jsme se spolu z letiště na autobusové nádraží Port Authority, odkud mi v pět hodin večer měl odjíždět autobus směrem do Torringtonu, kde si mě měli vyzvednout z kempu a odvézt mě pak do Morrisu. Jediným problémem se ovšem ukázal můj kufr.

Už jsem vám říkala, že mám štěstí jako hrom? Inu, ti šmejdi mi při překládání kufrů poničili ten vysouvací držák, pomocí kterého vlastně manipulujete s kufrem. Takže jsem se při přesunu kufru pořádně nadřela, jelikož jsem ho vézt nemohla. Jsem prokletá. Minule mi zničili dolní kolečka, takže s tím taky nešlo jezdit. No, budu si muset koupit kufr i letos. Super.

Port Authority je velké autobusové nádraží. Vážně velké. Vypadá sice jednoduše, ale můžete se v něm lehce ztratit. Díkybohu jsem si pamatovala, kam si mám jít koupit lístek a i tu bránu pro odjezd jsem našla. Rozloučila jsem se svým novým známým se slibem, že si napíšeme a pak mi nezbývalo nic jiného než čekat.

No a nebyla bych to já, abych se s někým nedala do řeči, že. Celou tu dobu jsem si povídala s jedním černochem o Státech a o tom, co tu budu dělat, co v NY dělá on a tak dále. Mezitím se u brány shromáždilo plno dalších lidí s kufry. Většina z nich – tedy z nás – jela do kempů. Autobus byl úplně plný. Trvalo dvě hodiny, než jsme do Torringtonu dojeli. A když nás polovina autobusu vystoupila ven, pršelo. Naskládali jsme se do čtyř kempových dodávek a vydali se do Awostingu.

Tohle je můj druhý rok v Awostingu, což je nejstarší chlapecký kemp ve Státech. Byl založen roku 1900 a v jídelně visí fotky z každého roku od založení. Mimo jiné jsou tam také dvě dřevěné plakety s americkým orlem s roztaženými křídly a pod ním jsou vypsána jména těch, kteří padli v první a druhé světové válce a kdysi byli účastníky kempu nebo jeho pracovníky.

Chinqueka je sesterský kemp, který byl založen 1955 a je určený dívkám. Patří také pod Ebnerovy, kterým patří ještě denní kemp Boulder Ridge, kam rodiče dávají o prázdninách své děti přes den a o víkendech jsou doma. Je to docela zajímavé, u nás takové věci nemáme a to je myslím dost škoda.

Tentokrát nás všechny svezli do Awostingu, kde budeme mít zacvičující týdny před samotným začátkem táborové sezóny. Minule jsme byli v Chinquece. Do kempu jsme dorazili někdy okolo půl deváté večer. A já byla po celodenním cestování a díky časovému posunu totálně kantáre. Doplahočila jsem se do chatky, kde budu tentokrát bydlet se všemi dívkami, co budou na Awostingu zůstávat – tedy šesti – vybrala jsem si postel, ustlala si a zalehla. 

Syki