5.6.2012

Pamatuju si, že i před dvěma lety byla má první noc v kempu příšerně mrazivá. Měla jsem na sobě snad tři vrstvy oblečení a stejně jsem se třásla. I tentokrát byla má noc opravdu mrazivá. Pořádně jsem se třásla kosou, a když bylo ráno, byla jsem snad ještě rozlámanější a unavenější než během cesty.

Každopádně jsem měla den volna na to, abych se vzpamatovala. Další den jsem měla začít pracovat v kuchyni. V pokoji bydlím se Sarou, která na kempu dělá chůvu. Zdejší zaměstnanci totiž mají malé děti, o které je potřeba se postarat. Saře je 20 a je to Skotka, která ovšem pár měsíců žije teď v Americe. Její přízvuk a styl mluvy si nedokážete představit.

To je nářez jako hrom. Slova z ní vylétávají jak na běžícím páse a kolikrát nestíhám pochytit, co mi to vlastně říká, protože 80% slov vyslovuje naprosto jinak. Pokud někdy potkáte nějakého Skota a pokusíte se s ním mluvit anglicky, pochopíte, co mám na mysli.

Druhá spolubydlící je také má spolupracující, Diana. Je jí 21 let a je to Maďarka. Moc slov jsem z ní první den nedostala. Těžko říct, jestli je to proto, že se stydí, nebo jí nejsme spolu se Sarou sympatické. Doufám jen, že bude v kuchyni v pohodě, konflikty na dosti stresujícím pracovišti člověk opravdu nepotřebuje.

Celý den jsem se spíš jen tak poflakovala a nabírala sílu. Na snídani jsem kupodivu před osmou vstala. Až se sama divím. Měli jsme smaženou slaninu a vajíčka, k tomu cereálie s mlékem, jablečný džus a mléko, ovoce na výběr. Američani jedí ve velkém a jídlo kombinují takovým způsobem, na jaký my nejsme zvyklí.

Když jsem poprvé před dvěma lety jedla typicky americkou kombinaci jídel, ani jsem jej nemohla pozřít. Je zvláštní, co s vámi pár měsíců v jiné zemi udělá. Teď nemám absolutně žádný problém jíst vajíčka, slaninu, hroznové víno a to vše zapíjet mlékem. A s mým žaludkem to vůbec nic neudělá. Nevím, jak vy, ale já jsem si americkou slaninu, respektive smaženou slaninu naprosto zamilovala. Samu o sobě doma nikdy moc klasicky slaninu na chlebě nejím, ale smažená slanina, to je panečku jiná. Mňam.

Snídaní jsem si tedy parádně užila a pak se odebrala k počítačům, abych napsala mamce smsku z internetu, že si můžeme jít chatovat na gmail. Slíbila jsem jí totiž, že jí napíšu smsku jakmile dorazím do Bruselu, i pak do NY a do kempu. Jenže co osud nechtěl, samozřejmě jsem v NY okamžitě ztratila signál.

Totéž se mi stalo i minule, jen jsem doufala, že tentokrát mi vydrží více. Takže samozřejmě moje mamka doma trnula, co se semnou stalo, protože jsem neposlala zprávu. Ještě v den příjezdu jsem se před samotným spánkem dobelhala do počítačové místnosti a napsala jí z netu smsku, že jsem v pořádku a že nemám signál. Smska jí přišla prý okolo třetí ráno a až tehdy mohla v klidu usnout.

Za ten den cestování se mi na gmailu shromáždilo docela dost emailů, takže jsem si většinu z nich přečetla a na většinu také odpověděla. Překontrolovala jsem také svůj Facebook a další hromadu zpráva tam. Akorát jsem samozřejmě začala ve slovech zaměňovat y a z, jelikož americká klávesnice prostě vypadá jinak a chvíli mi potrvá, než si zase zvyknu. Tyhle články sepisuju po večerech na svém netbooku při docela mizerném světle na posteli. Samozřejmě všichni víte, že se ráda vykecávám, akorát si nejsem jistá, jestli mé dlouhé soupisy dávají vůbec smysl. Hlavně jsou samozřejmě příšerně dlouhé, takže soucítím s vámi, kteří se vydali na boj a chtějí mé vyprávění pokořit.

Během dne jsem se seznámila s pár novými lidmi, jejichž jména jsem po většinou i pozapomínala, protože lidi je tu opravdu spousta. Jelikož jsou zde counseloři (něco jako vedoucí, či specializovaní vyučující pro jednotlivé aktivity tady na kempu) z Awostingu i Chinqueky a většina vám přijde podle tváře hodně podobná, stejně si je hned nezapamtujete. Bude to ještě chvíli trvat, než je poznám víc.

Některé z nich si pamatuju ze svého předešlého kempu. Je tu například můj oblíbený Kolumbijec, Jerson. Ten mi před dvěma lety psal před začátkem kempu na skypeu, aby si se mnou popovídal. Legrace je, že když dorazil, byla jsem jediná, koho tu znal, navíc neuměl pořádně ani anglicky. To bylo jen samé „Hi Petra!“ „By Petra!“

A teď? Ne, že by jeho angličtina byla úžasná, ale ohromně se zlepšil. Navíc je jeho angličtina prostě ohromně vtipná. Vůbec způsob, jakým se dívá na obyčejné věci a problémy, jak uvažuje, je hodně vtipný. Nikdo vás nedokáže rozesmát jen hloupým povídáním o kamenech a o tom, jak neví, co jiného by měl přivézt domů rodině za dárky, tak jako on.

Složení pracovníků kempu je různorodé. Máme tu lidi z celého světa. Převažují však Britové a Američani. Co mě letos překvapilo, kolik Maďarů tu je. Bože. Takový malý stát a tolik lidí mají tady, hrůza. Na oběd jsme měli tacos. Nejsem jejich velkým fanouškem, protože mi prostě moc nechutnají. Když jím to psaníčko, připadá mi, jako bych křupala nějaký ztvrdlý papír.

Po obědě jsem si chvíli četla na čtečce a pak si tak na tři hodinky schrupla. Potřebovala jsem nějak dohnat ten spánkový deficit. A přes den se mi zdálo tepleji. Navíc jsem si postěžovala na zimu Mikeovi, našemu šéfkuchaři, který je naprosto skvělý, a ten mi spolu s druhým Mikem dolů do chatky donesli ohřívadlo. Takže jsme ho se Sarou zapojily, aby se jím vyhřál pokoj s obavou, abychom si tu chatku nakonec ještě nepodpálily. Stát se může všechno. A náhoda je svině.

Na večeři jsme měli opečené hovězí pásky s grilovanou zeleninou, k tomu rýži a housku s máslem. Divná kombinace? Naprosto normální. K tomu všemu se ještě pilo mléko. Vražedná kombinace, říkáte si? Ani náhodou, mňamka to byla. Po celém dni jsem byla tak utahaná, že jsem zašla do chatky, dala si pořádnou sprchu, konečně si umyla a vyfoukala vlasy, navlékla na sebe jinou skvadru oblečení do postele a zachumlala se až po hlavu. Ráno mě čekalo brzké vstávání a práce.

Syki